Detrinka 9 - 1. kapitola

13. listopadu 2016 v 9:03 | Anyska |  Kapitolovky
Zdravím. Tak je to konečně tady. Přidávám sem první povídku. Tuto povídku mám rozepsanou hodně dlouho. Tak doufám, že se bude líbit. Užijte si první kapitolu :D …
- Anyska
Anime: žádný, je to moje vlastní tvorba … ale je to na základě Stmívání
Pár: David x Misaki
Na co se těšit: zatím se to bude jen rozjíždět, ale v průběhu povídky bude: yaoi, fantasy, nadpřirozeno, upíři


Něco jako čaroděj. No skvělý! Nic lepšího mě nemohlo potkat! Mamka mi před dvěma týdny řekla, že jsem něco jako čaroděj.
Jestli jsem něco jako čaroděj, tak umím kouzlit nebo něco takového, ale o ničem nevím. Prý se to projeví, až bude čas, ale zatím se nic neprojevilo.
Máma si hodně vymýšlí, ale je pravda, že by se tím vysvětlovaly ty najednou rozbité věci. Máma se jmenuje Mary. Já jsem Misaki.
Právě teď nastává taková zajímavá situace … stěhuju se k tátovi.
Já vím. Moc přeskakuju z místa na místo tak teď vám to vysvětlím.
Máma s tátou se poznali, když jim bylo kolem dvacítky, vzali se a měli mě. Jenže potom táta přestal splňovat máminy představy o dokonalém chlapovi, odstěhovala se a posléze rozvedla. To mi byl asi rok. Teď mi je sedmnáct.
A teď proč se stěhuju k tátovi? No … četli jste někdy Stmívání od Stephenie Meyerové? Tak je to asi jen náhoda, ale úplně to samé se stalo mě. Máma se znovu vdala, ale nebyla šťastná, protože on hodně cestuje a ona byla se mnou doma. Tak jsem se rozhodl, že pojedu k tátovi.
Alespoň to není moc daleko od mámy. Můžu ji navštěvovat o víkendu. Ale i tak se mi bude stýskat.
Táta řídí místní obchod se zbraněmi. Táta se jmenuje Petr, po jeho dědečkovi. Přijel pro mě autem.
"Vyrostl jsi."
" Jo, tak dlouho jsi mě neviděl. Naposledy, když mi bylo třináct."
"Jo." Odmlčel se. Asi věděl, že na tohle téma už nebudu mluvit a jemu se zřejmě taky nechtělo. Změnil téma "Ve škole se ti bude líbit. Mají tam tvoje oblíbené předměty. Až na tělocvik, samozřejmě." Tělocvik, skvělí! Nesnáším tělocvik, asi protože jsem totálně nešikovný, a pokazím, na co šáhnu. Na staré škole jsme měli tělocvik jenom do druhého ročníku a nemuseli jsme na něj chodit. Tady jsem ve třetím a tělocvik mě čeká ještě rok a musím na něj chodit.
"Jo, doufám, že se mi tam bude líbit." Konec rozhovoru. Ani táta ani já jsme už dál nepotřebovali mluvit. V tomhle jsem byl po tátovi. Moc toho nenamluvím.
Přijeli jsme k domu. Takový jednopatrový domeček s verandou a malým dvorečkem. Okolo domu je les. Míří sem příjezdová cesta. Dům je vybledle bílí s hnědou střechou. Uvnitř je vstupní hala, kuchyň s jídelnou, obývák a prádelna. Nahoru po schodech se dostanete do mého pokoje, tátova a koupelny.
Můj pokoj má modrou barvu. Je tu menší postel pro dva, psací stůl, starý počítač, noční stolek a skříň na oblečení. Do pokoje vedou dvě okna - jedno na dvorek a druhé na příjezdovou cestu.
První noc u táty. Jak bych to řekl. Nic se mi nezdálo, což je dobré znamení, ale pršelo, tak jsem se, pořád probouzel. Nesnáším déšť, ale za pár dni si zvyknu. Když jsem se ráno probudil, vypadal jsem děsně. No, jak jinak byste nazvaly kruhy pod očima a vrabčí hnízdo na hlavě. Dnes jdu do školy, tak se musím připravit.
Když jsem se oblékl, umyl a nasnídal, šel jsem ven, že dnes půjdu do školy pěšky. Venku čekal táta, a vedle něho stál takový starý červený náklaďáček.
" Ahoj tati co to je?"
" Ahoj. To je tvoje auto. Koupil jsem ti ho jako dárek do nového domova."
" Jé. Děkuju, ale to jsi nemusel. Našetřil jsem si něco sám. Emm, můžu s ním jet do školy?"
" Samozřejmě, proto jsem ho koupil." Šel jsem k autu, a nastoupil do něj. Stačilo se usmát, a táta věděl, že se mi líbí. " Užij si první den ve škole. Jo a tady máš klíčky od auta" Podal mi takový klíček na přívěšku s vlkem. Hezký, pomyslel jsem si.
" Díky tati. V kolik přijedeš domů?"
" Nevím, asi po páté." Řekl a usmál se.
" Fajn, tak ahoj."
" Ahoj." Zamávali jsme si a já jsem odjel.
Cesta do školy byla zajímavá. Náklaďáček jel vcelku dobře, ale je to starší model, takže jsem se s ním bál jet víc jak padesát, ale naladil jsem si dobrou rádiovou stanici, a tak čas ubíhal rychle.
Příjezd ke škole byl strašný. Všichni na mě zírali, jako na nějaké zjevení. Bylo to nepříjemné, ale pak jsem viděl, jak na mě kouká jedna holka. Vypadalo to jako by se rozhodovala, jestli mě odněkud zná nebo ne. Já jsem se nerozhodoval. Skoro okamžitě jsem poznal, kdo to je. Byla to Michelle. Ona bydlela kousek od nás, byly jsme nejlepší kamarádi, než jsem sem přestal jezdit.
" Ahoj Misaki!" zavolala na mě a s úsměvem mi zamávala.
" Ahoj Michelle!" taky jsem zavolal, a opětoval jí úsměv se zamáváním.
Přišli jsme k sobě a objali se. Bylo to příjemné vědět, že tady někoho znáte a pamatujete si jeho jméno.
" Jak ses měl?" zeptala se, když jsme se pustili.
" Šlo to, a u tebe?" usmál jsem se.
Opětovala mi úsměv, jak odpovídala. " Jo u mě dobrý. Už je to dlouho co jsme se naposled viděli." Prohlédla si mě, a pak zvedla oči v sloup.
" Co je?" podíval jsem se dolů.
Ušklíbla se a pak odpověděla " Ale zase to bude jako v létě. Věděla jsem, že budeš krásný, ale jsi stokrát krásnější, než jsem si představovala." Podívala se znova, a zase se ušklíbla.
" Fakt? Myslel jsem, že jsem ještě ošklivější." Usmál jsem se.
" Skromný jako vždycky. Vzpomínáš, jak po tobě letěly všechny holky, a když se nějakému klukovi líbila nějaká dívka, tys mu jí prostě dohodil a naopak. Jestli to bude stejný, tak mi dohodíš Chrise." Řekla a usmála se.
"Jenom by mě zajímalo, kdo je Chris?"
" No, to je jeden kluk, jestli si vzpomínáš, jak za tebou pořád chodil. Ale tehdy byl nechutnej, teď je milý, hezký a je to sportovec." Takhle mi ho vylíčila do posledních detailů. Bylo jasný, že se jí líbí.
" No jasně, Chris."
Rozloučili jsme se a já šel do kanceláře, abych si vyzvedl papír pro učitele, na podepsání.
Já jsem první hodinu měl matematiku. Paní učitelka mi řekla, abych se představil, samozřejmě trapas. Než jsem vykoktal svoje jméno, uplynulo pět minut. Pak jsem měl angličtinu, historii a před obědem španělštinu. Na každé hodině jsem viděl nové tváře, ale pár jsem jich viděl několikrát, tak jsem si je trochu pamatovala. Michelle měla všechny se mnou, tak to nebylo, tak strašný jak jsem plánoval.
Když jsme šli s Michelle na oběd, už na mě nikdo moc nezíral, jenom lidi, který mě ještě neviděli, takže jich bylo pořád dost. Koupil jsem si zeleninový salát a sodovku. Když jsme si sedali ke stolu s Michellinými přáteli, poznal jsem Chrise. Michelle měla pravdu, byl hezčí, ale pořád ne můj typ.
A pak mě zaujal jeden kluk. Byl vysoký, svalnatý a moc krásný. Měl tmavě hnědé vlasy, a černé oči. Až když jsem si ho prohlédl, všiml jsem si, že s ním je holka a ještě kluk. Oba měli také černé oči, ale kluk byl blonďák, a holka zase bruneta. Všichni tři měli křídovou barvu kůže, a byli velice atraktivní.
" Michelle. Kdo jsou tamti?" zeptal jsem se, a ona hned sledovala můj pohled. Asi jí bylo jasné, koho myslím, protože měla zvláštní úšklebek na tváři.
" To jsou nevlastní děti doktora Stylese. Ta černovláska se jmenuje Aneta. Ten blonďák Jakob a brunet David. Doktor je adoptoval se svojí ženou Elizabeth. Oba jsou moc mladí na to, aby měli děti tohoto věku, a taky si myslím, že paní Stylesová nemůže mít děti." Michelle vypadala trochu povrchně, když říkala tu poslední větu. " Anet a Jakob spolu chodí. Jenom David je volný, ale nemarni čas s tím ho někam zvát. Vždycky odmítl, když ho někdo pozval." Když skončila, trochu jí cukali koutky, přemítal jsem, jestli ho taky někam pozvala.
"Jo, dík za radu. Budu si to pamatovat, až kolem něj půjdu." Zamumlal jsem. Měla se zasmát, ale neudělala to. Proč? "Co máš příští hodinu?"
"Tělocvik. Ty?" usmála se.
"Biologii." Oplatil jsem jí úsměv.
"To je náhoda, Chris má taky biologii. Chrisi? Neodvedeš Misakiho na biologii?" zeptala se Michelle Chrise, a bylo jasný, že on neodmítne. Když skončil oběd, šel jsem s Chrisem do třídy. Cestou mi vykládal, že prý rád chodí na procházky a do kina, jako by mě to zajímalo.
Když jsme přišli do třídy, Chris si šel sednout, a já šel k učiteli si podepsat papír o přítomnosti. Když sem šel před tabulí, prohlížel jsem si lidi, kteří jsou ve třídě. Netrvalo mi dlouho, než jsem si všiml, že tam je David Styles, a že na mě zírá, ale ne tak jako ostatní. On zíral frustrovaně, jako by se snažil něco vyluštit a nešlo mu to. Jakmile jsem se na něj podíval, věnoval mi zlostný pohled, který posléze vystřídal nepřátelský. Musela jsem se podívat dolů, jinak bych se asi neudržel, a podlomily by se mi kolena. Ty pohledy ve mně vyvolali zlobu. Zlobu k němu, ke světu, k mému životu, k nevědomosti, která říkal " Proč je na mě naštvaný, když mě ani nezná?!", ale jediná věc která na tom všem byla dobrá, byla ta, která říkala " Našel jsi svou sílu!!" v tomto ohledu jsem se na něj musel kouknout a usmát se, ale ne přátelsky ani nepřátelsky. Ne, usmál jsem se jako, že mám něco za lubem. V tu chvíli jsem cítil chuť něco nebo někoho zabít, což mě vyděsilo a jeho zřejmě taky, protože najednou se tvářil vystrašeně - co se to se mnou děje. Když mi učitel podepsal papír, poslal mě si sednout na jediné místo, které bylo volné - u Davida. Sedl jsem si a poslouchal učitele a v půlce hodiny se mi najednou udělalo špatně.
Přihlásil jsem se " Pane učiteli, prosím, mně se udělalo špatně, mohl bych jít na chvíli na vzduch?" Zeptal jsem se.
" Samozřejmě Misaki. Zvládnete to sám, nemá jít někdo s vámi?" učitel vypadal starostlivě, když říkal tu poslední část.
" To je v pořádku já to zvládnu."
" No radši by s vámi někdo měl jít. Pane Stylesi. Postarejte se prosím o Misakiho, ano?" zeptal se učitel, a mně se udělalo ještě hůř.

" Samozřejmě pane učiteli." Odpověděl David, a já si říkal, jestli se mu se mnou nechce jít stejně, jako se nechce jít mně s ním.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 28. listopadu 2016 v 21:26 | Reagovat

Vypadá to zajímavě. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama